| fr,vans |
https://cs.wikipedia.org/wiki/Česká_reformace |
| index.htm |
Obsah |
| ursprung |
Reforma českých mistrů a Jan Hus |
| wenzelik |
3. ↑ Turistická cesta valdenské a
české reformace [online]. Veritas, 2005
[cit. 2014-08-04]. Dostupné online. |
| vencelik |
Husitství |
| przemyslides |
5. ↑ Dobová pozadí vzniku reformace, str. 5-20. Věstník spolku Exulant [online].
1/2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-04-09. |
| piastowie |
Táborská obec |
| jagielonowie |
Toggle Odkazy subsection |
| luxemburgowie |
Utrakvistická církev |
| moravia |
9. ↑ Kronika Českých zemí. Praha: Fortuna Libri, 2012. ISBN 978-80-7321-651-1. Kapitola Duchovenstvo v Českých zemích, s. 177. |
| wanclik |
Jednota bratrská |
| malec-osiek |
11. ↑ Skočit nahoru k:a b c d Kronika Českých zemí. Praha: Fortuna Libri, 2012. ISBN 978-80-7321-651-1. Kapitola Doba husitská, s. 197. |
| vrchovist |
Luterství |
| waza |
13. ↑ Kronika Českých zemí. Praha: Fortuna Libri, 2012. ISBN 978-80-7321-651-1. Kapitola Počátky reformního hnutí, s. 182. |
| vencelikove |
Obnovená jednota bratrská - doba pobělohorská |
| rakoczy |
15. ↑ Kdy, kde proč & jak
se to stalo v českých dějinách.
Příprava vydání Petr Čornej. Praha: Reader's Digest Výběr,
2001. ISBN 80-86196-33-X. S. 107. |
| krolestwo-lechii |
Česká reformace |
| vchrovist |
|
| zirownice |
Článek |
| trest |
Diskuse |
| smiszek |
Číst |
| plus |
Editovat |
| hradek |
Editovat zdroj |
| libeniczti |
Zobrazit
historii |
| leibniz |
Možná hledáte: české
periodikum Kostnické jiskry. |
| nobility |
25. ↑ PEKAŘ,
Josef. Žižka a jeho doba: díl prvý. Praha: Vesmír, 1927. Dostupné
online. Kapitola 1. Jakoubek a Mikuláš z
Drážďan; vznik táborství, s. 1, 6-7. |
| wanc- |
|
| historia |
Upálení Jana Husa |
| wanda |
28. ↑ Skočit nahoru k:a b c d MIKULEC, Jiří; A KOLEKTIV. Církev a společnost raného novověku v Čechách a
na Moravě. Praha: Historický ústav, 2013.
21-22 s. ISBN 978-80-7286-206-1. |
| monnaies |
29. ↑ MACEK,
Josef. Víra a zbožnost v jagellonském věku. Praha: Argo, 2001.
S. 41–42. |
| czeska szlachta |
30. ↑ Srov.
údajný výrok Viléma II. z Pernštejna: S Římany
věřím, s Čechy držím, s bratřími umírám. MACEK, Josef. Víra a
zbožnost v jagellonském věku. Praha: Argo,
2001. S. 409. |
| venclik z chrovist |
31. ↑ DAVID,
Zdeněk V. Nalezeni ́středni
cesty: liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi. Praha: Filosofia, 2012. ISBN 9788070073698. S. 254, 262. |
| hussites |
32. ↑ HALAMA,
Ota. Utrakvistická úcta k českým světcům. In: KUBÍN,
Petr. Světci a jejich kult ve
středověku. Praha: KTF UK, 2006. ISBN 80-903600-6-8. S. 189. |
| bila hora |
33. ↑ Skočit nahoru k:a b DAVID,
Zdeněk V. Nalezeni střední cesty:
liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi. Praha: Filosofia, 2012. ISBN 9788070073698. S. 287–290. |
| bakalarzska |
34. ↑ MACEK,
Josef. Víra a zbožnost v jagellonském věku. Praha: Argo, 2001.
S. 103–104. |
| jihoczeska |
35. ↑ Skočit nahoru k:a b c d e KŘÍŽOVÁ,
Markéta. Ideální město v
divočině: Misijní projekty Tovaryšstva Ježíšova a obnovené Jednoty
bratrské v koloniální Americe. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-877-8. S. 61–62. |
| protestantisme |
36. ↑ MIKULEC,
Jiří. Církev a společnost raného
novověku v Čechách a na Moravě.
Praha: Historický ústav, 2013. 23 s. ISBN 978-80-7286-206-1. |
| reforme |
37. ↑ MIKULEC,
Jiří. Církev a společnost raného
novověku v Čechách a na Moravě.
Praha: Historický ústav, 2013. ISBN 978-80-7286-206-1. S. 30–31. |
| christophori |
38. ↑ MIKULEC,
Jiří. Církev a společnost raného
novověku v Čechách a na Moravě.
Praha: Historický ústav, 2013. ISBN 978-80-7286-206-1. S. 110–111. |
| christophori |
39. ↑ Skočit nahoru k:a b Just,
Jiří, Zdeněk R. Nešpor, Ondřej Matějka et al.: Luteráni v
českých zemích v proměnách staletí, 2008, s. 22. |
| infos |
40. ↑ Štěpánka
Chlumská, Jan Klípa, Michaela Ottová (eds.), Bez hranic. Umění v
Krušnohoří mezi gotikou a renesancí, katalog výstavy, Praha 2015, s. 86. |
| clausel |
41. ↑ Just, Jiří,
Zdeněk R. Nešpor, Ondřej Matějka et al.: Luteráni v
českých zemích v proměnách staletí, 2008, s. 19, s. 69-70. |
| rakoczy-2 |
42. ↑ Just, Jiří,
Zdeněk R. Nešpor, Ondřej Matějka et al.: Luteráni v
českých zemích v proměnách staletí, 2008, s. 54-56. |
| saint germain |
Česká reformace je
pojem označující svébytný reformační proud pozdního
středověku a raného novověku zformovaný
v Českém království. Během dvou staletí své existence
nepředstavovala česká reformace jednolitý a neměnný celek.
Ačkoli se ale štěpila do mnoha směrů (od
konzervativců usilujících o setrvání v rámci římské
církve až po radikálnější emancipované skupiny),[1] její
jednotlivé větve pojily společné věroučné prvky
(přijímání pod obojí, důraz na Boží slovo kázané ve
srozumitelném jazyce, zdůraznění bezprostředního vztahu
člověka k Bohu, odpor ke světské okázalosti a bohatství
církve).[2][3] Pojem česká reformace v sobě zahrnuje
především husitství a z něj vzešlou kališnickou
(utrakvistickou) církev a jednotu bratrskou.[4] |
| rakoczy 1 |
Společně
s hnutím valdenských bývá
označována jako první reformace[pozn. 1][5],
předcházející reformaci světové (protestantské). I přes vliv
německé a švýcarské reformace na české prostředí, nedošlo k jejich splynutí
s českou reformací, jež si udržela svůj vlastní vývoj až do
potlačení povstání českých nekatolických stavů po roce 1620. Důsledky této porážky,
zejm. konec náboženské svobody spojený s nucenou rekatolizací Čech i Moravy, potvrzené vestfálským mírem roku 1648, znamenaly konec české
reformace jako samostatného reformačního proudu.[6] Po
vydání tolerančního patentu v roce 1781 k obnově svébytné české reformace
nedošlo. Josef II. nerespektoval tradici české reformace a možnost
přihlásit se k české konfesi nebyla vůbec nabídnuta.
Císař v českých zemích nově trpěl pouze pravoslavné, luterány a kalvinisty, tedy konfese obvyklé v
jiných částech jeho říše.[1] Navzdory tomu, že česká reformace zůstala
definitivně rozptýlena uvnitř protestantského světa, její
tradice nezanikla.[7] Dodnes se na ni odvolávají mnohé české i
světové církve, jako např. Moravian
Church (pokračovatelka rozptýlené Jednoty bratrské), Českobratrská církev evangelická, Církev československá
husitská, Církev
bratrská, baptisté aj. |
| rakoczy3 |
Za přínos a
jedinečný znak české reformace lze považovat na tehdejší dobu
ojedinělý respekt vůči svědomí každého člověka,
a to i člověka poddaného. Tato nevídaná tolerance byla alespoň
zpočátku vynucena specifickými poměry v českých zemích, kdy po
nerozhodném výsledku husitských válek nebyla žádná ze stran dostatečně silná na to,
aby soupeře úplně porazila. Obě strany byly tedy v zájmu
vlastního přežití, udržení míru a bezpečí nuceny nalézt způsob
vzájemné koexistence. Z této nutnosti nakonec vzešla uvědomělá
snaha o právní kodifikaci vzájemné tolerance a respektu ke svědomí druhé
strany, k čemuž došlo kutnohorským
náboženským mírem roku 1485. Ten se však týkal pouze
soužití katolíků a utrakvistů, jiné náboženské skupiny si na
zákonem povolenou existenci musely počkat až do vydání Rudolfova majestátu roku 1609.[1] |
| lubomirski |
46. ↑ KŘÍŽOVÁ,
Markéta. Ideální město v
divočině: Misijní projekty Tovaryšstva Ježíšova a obnovené Jednoty
bratrské v koloniální Americe. Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-877-8. S. 63–65. |
| czartoryski |
Dějiny[editovat | editovat zdroj] |
| 23andme |
Kazatelé nápravy[editovat | editovat zdroj] |
| venter |
| Představitelé rozmařilé církve ve spárech apokalyptické šelmy –
Antikrista (iluminace z Jenského kodexu z konce 15. století) |
|
| wittelsbach |
50. ↑ MIKULEC,
Jiří a kol. Církev a společnost
raného novověku v Čechách a na Moravě. Praha: Historický ústav, 2013. ISBN 978-80-7286-206-1.
S. 277–278. |
| ssd-adn |
51. ↑ Skočit nahoru k:a b HOLETON,
David Ralph. Liturgický život české reformace. In: Umění české reformace.
Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1879-3. S. 233. |
| korycinski |
52. ↑ MIKULEC,
Jiří. Církev a společnost raného
novověku v Čechách a na Moravě.
Praha: Historický ústav, 2013. ISBN 978-80-7286-206-1. S. 127. |
| saint germain |
53. ↑ MARIN,
Olivier. Geneze pražského reformního hnutí
1360–1419. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3136-3.
S. 403–405. |
| chiappini |
54. ↑ HALAMA,
Ota. Utrakvistická úcta k českým světcům. In: KUBÍN,
Petr. Světci a jejich kult ve
středověku. Praha: KTF UK, 2006. ISBN 80-903600-6-8. S. 190–192. |
| tellechea |
55. ↑ Skočit nahoru k:a b HALAMA,
Ota. Utrakvistická úcta k českým světcům. In: KUBÍN,
Petr. Světci a jejich kult ve
středověku. Praha: KTF UK, 2006. ISBN 80-903600-6-8. S. 195–197. |
| rodrigues |
56. ↑ MACEK,
Josef. Víra a zbožnost jagellonského věku. Praha: Argo, 2001.
S. 275–276. |
| de souza |
Literatura[editovat | editovat zdroj] |
| da cunha |
Umění české
reformace: (1380–1620). Edd. Kateřina
Horníčková, Michal Šroněk. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1879-3 |
| nicastro |
KEJŘ, Jiří. Z počátků
české reformace. Brno: L. Marek, 2006. ISBN 9788086263816. |
| hayez |
LANDOVÁ, Tabita. Liturgie Jednoty bratrské (1457–1620). Praha: Pavel Mervart, 2014. ISBN 978-80-7465-079-6. |
| delacour |
LOSKOT, František. Milíč z
Kroměříže, otec české reformace.
Praha: Volná myšlenka, 1911. PDF |
| cvanclik |
MACEK, Josef. Víra a zbožnost v
jagellonském věku. Praha: Argo, 2001. ISBN 80-7203-265-8. |
| svanclik |
MARIN, Olivier. Geneze pražského reformního hnutí 1360–1419. Praha: Karolinum, 2017. ISBN 978-80-246-3136-3 |
| fvanclik |
PEKAŘ, Josef. O době husitské:
Přednáška, proslovená na slavnosti Husově v Slaném dne 8.
července 1900. Slaný: Svobodný občan,
1900. Dostupné online. |
| rvanclik |
PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba. 2. vyd. Svazek prvý. Doba se zvláštním zřetelem k
Táboru. Praha: Vesmír, 1933. 283 s. Dostupné
online. |
| wanc |
ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 1. Doba
vymknutá z kloubů. Praha: Karolinum, 1995.
498 s. ISBN 80-7184-073-4. |
| fr,vans |
Na konci 14. století se ukončoval
dlouhodobý proces christianizace českého prostředí. Široké vrstvy
obyvatel se začaly s křesťanstvím vnitřně
identifikovat a víru začaly přijímat nejen jako soubor
rituálů, nýbrž jako osobní potřebu a oporu pro orientaci v nejistém
světě. V celé Evropě lze sledovat důraz na novou vnitřní,
opravdovou individuální zbožnost (devotio moderna), charakterizovanou snahou o přiblížení Kristu,
důrazem na vnitřní prožitek modlitby i bohoslužby, s menším zřetelem k oficiálním
církevním strukturám. Laici stále častěji požadovali dobré
kněze, kteří by byli schopni patřičně pečovat o
jejich duchovní potřeby.[8] Lidé konce 14. století si stále palčivěji
uvědomovali křiklavé rozpory mezi učením evangelia a chmurnou
realitou života tehdejších nositelů křesťanské zvěsti.
Bohatá církev se zpronevěřila evangeliu a začala si libovat v
přepychu a rozmařilosti, a tak se nutně ocitla ve
spárech Antikrista.
Okázalé církevní stavby, plné soch, obrazů a relikviářů, se stávaly
dokladem zjevné pýchy a nestřídmosti kléru.[8] |
| fr,vance |
Neustále rostl
počet far a kněží. Praha byla po Avignonu, Římu a Paříži městem s největší koncentrací duchovních v
celém západním křesťanstvu.[9] Blahobyt a různé společenské výhody lákaly do
řad duchovenstva mnoho mladých mužů, pro které však kněžská
služba neznamenala víc než slušný zdroj příjmů.[8][10] V
případě, že získali bohaté obročí, si pak mohli dovolit k výkonu vlastních kněžských
povinností najímat náhradníky z řad nezajištěného duchovenstva
(tzv. střídníky), čímž si zajišťovali bezstarostný život.
Nejen, že tedy rozhodně nebylo uspokojivé chování valné části
kléru, kritiku však také vyvolávaly nadměrné finanční požadavky
papežské kurie, zatěžující české země neúnosným břemenem
různých poplatků.[8] Obraz úpadku církve byl dokonán, když v roce 1378 vypuklo papežské schisma. Rozpolcenou
církev nyní vedli dva soupeřící papežové, kteří nad sebou navzájem
vyhlašovali klatby.[10] Tento neutěšený stav nebyl vyřešen ani pisánským koncilem, svolaným
roku 1409, který
jen přidal do hry papeže třetího, a na své řešení si musel
počkat až do koncilu kostnického. |
| faustine |
Mnozí kněží i
laici se nechtěli smířit se zesvětštělou církví a volali
po návratu k původnímu, opravdovému křesťanství. Náprava církve se ukazovala tím naléhavější, čím
více společnost zabředala do různých projevů krize.
Vyčerpávala se kdysi bohatá naleziště drahých kovů, morové epidemie drasticky
snižovaly počet obyvatel, což v důsledku vedlo k oslabení
ekonomiky. K hospodářským problémům se přidala politická
nestabilita. Na nejvýznamnější evropské trůny usedli slabí
panovníci (Václav IV. v
říši a České koruně, Karel
VI. ve Francii, Richard II. v Anglii) a kdysi
mocná lucemburská dynastie se zmítala v nekončících vnitřních sporech,
které oslabovaly nejen ji, ale i země, kterým vládla. Prudké spory mezi
světskou a církevní mocí za vlády Václava IV. zas vedly jen k dalšímu
podlamování autorit. Hospodářská deprese a narušení politické rovnováhy
mezi panovníkem, šlechtou a církví pak v českých zemích vyvolaly
rozsáhlou kriminální činnost.[11] |
| rubens |
V souladu s
tradičním středověkým přístupem byla příčina
krize spatřována v nepřízni Boží, způsobené opuštěním
křesťanských ideálů, zejména pak morálním úpadkem církve,
která se zpronevěřila evangeliu. Začali se objevovat reformní
kazatelé žádající nápravu církve. Kázali veřejně z kostelních
kazatelen a nestáli vně církve jako například valdenští. Usilovali o nápravu
církve zevnitř, nikoli o její zboření. V první řadě
měla být na základě Písma napravena právě církev, skrze kterou pak mohla být
očištěna celá společnost.[11] |
| luigi |
|
| adrien |
Občanské sdružení
VERITAS, historická společnost pro aktualizaci odkazu české
reformace |
| raphael |
Naše reformace – projekt
připomínající důležitá výročí české reformace v letech
2013–2018 Archivováno 29. 10. 2014 na Wayback
Machine. |
| otavio |
Reformační
Čechy a Morava (video) |
| |
Místa reformace |
| |
|
| |
Portály: Křesťanství | Husitství | Středověk |
| |
|
| |
Kategorie: |
| |
Česká reformace |
| |
Dějiny
církve v Česku |
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
Karel IV. byl velkým podporovatelem církevních institucí,
neboť jedině díky nim mohl existenčně zabezpečit
stále rostoucí počet vzdělanců, kteří nejen dodávali lesk
jeho dvoru, ale především měli nepostradatelnou úlohu ve
správě říše i zemí České koruny. Přesto si
uvědomoval nebezpečí zesvětštění církve, které kvůli
jeho politice mohlo nastat. Sám pozval augustiniána Konráda Waldhausera z rakouského kláštera Waldhausen, aby v Praze kázal.[8] Kázal
německy a latinsky v kostele sv. Havla a v kostele Panny Marie
před Týnem. Napadal zejména svatokupectví, přepych
měšťanů i rozmařilost duchovenstva. Ohlas jeho kázání
ukazuje připravenost pražského prostředí pro reformní myšlenky.
Odpor však jeho slova vyvolala zejména u žebravých řádů. Následnou
žalobu urovnal Arnošt z Pardubic v Konrádův prospěch, takže mohl nerušeně
kázat až do své smrti v roce 1369.[12] Jen tři měsíce po Waldhauserově
vystoupení opustil královskou kancelář Jan
Milíč z Kroměříže, aby zanedlouho
zahájil svou vlastní kazatelskou činnost. Jednalo se o jeho soukromé
vystoupení, podpořené snad pražským arcibiskupem, neboť Milíč
pak kázal ve staroměstském kostele sv.
Jiljí, jehož kapitula i všechen klérus podléhal
přímo arcibiskupovi. Samotný císař, který sice dal k reformní
kazatelské činnosti prvotní popud, ale dále do reformního hnutí
příliš nezasahoval, zůstal Milíčovi příznivě nakloněn,
přestože ho jednou Milíč veřejně označil za
Antikrista.[12] Kazatelská činnost Milíče záhy uvrhla do
podezření z kacířství, z něhož se musel zodpovídat v Avignonu,
kde také v roce 1374 zemřel.[13] |
| |
Milíč z
Kroměříže měl velký vliv na jihočeského vladyku Tomáše ze Štítného. Tomáš v mládí
studoval na pražské univerzitě, avšak bez získání akademické hodnosti. Velmi se mu líbila
kázání Konráda Waldhausera a Milíče z Kroměříže. Rozhodl se,
že v rámci svých možností bude následovat Milíčův příklad, sám
o sobě napsal, že byl jeho duchovním
dítětem. Protože byl pouhým laikem, nemohl
kázat. Proto začal šířit reformní názory písmem, česky, v
jazyce srozumitelném většině obyvatel království. Po smrti své
manželky žil trvale v Praze (po roce 1381) a v závěru svého života bydlel v domě sousedícím
s Betlémskou kaplí.[14] |
| |
Pro ranou
českou reformaci byl velmi důležitou postavou mistr Matěj z Janova, kněz
vystudovaný v Paříži. Ze studií v cizině se vrátil roku 1381 a posléze kázal u sv.
Mikuláše a u sv. Víta v Praze. Napsal základní knihu českého
reformačního hnutí Regulae Veteris et
Novi testamenti (Pravidla
Starého a Nového zákona).[14] V tomto
latinském spise názorně vysvětlil rozdíl mezi novozákonním křesťanstvím
a praxí soudobé pokleslé církve. Proti vnějškovosti a formálnosti
zdůrazňoval niternost. Daleko více než na obřady kladl
důraz na zbožný život, pokoru a křesťanskou lásku.
Podobně jako Viklef soudil, že soudobá církev, reprezentovaná dvěma
papeži a kardinálskými sbory, nemůže být pravou církví Kristovou.
Členy pravé Kristovy církve jsou podle Matěje z Janova pouze
opravdoví následovníci Krista. Jedinou naprosto spolehlivou autoritou ve
věcech víry pro něj byla Bible. Zemřel v poměrně
mladém věku roku 1394.[10] |
| |
K úsilí napravit
církev přispívalo též šíření znalosti Bible. Kolem poloviny 14.
století vznikl první kompletní překlad Bible
do češtiny. Čeština se tak stala po francouzštině a italštině dalším evropským živým jazykem, do nějž byla Bible
přeložena.[15] |
| |
Univerzitní
reformní proud[editovat | editovat zdroj] |
| |
Zásadní vliv na
rodící se českou reformaci měla nově založená pražská univerzita. Právě v
reformním programu pražských univerzitních teologů a intelektuálů,
sahajícím svými počátky do konce 70. let 14.
století, lze spatřovat vedle již
zmíněné kazatelské činnosti vlastní kořeny české
reformace. Tento reformní okruh sedmdesátých až devadesátých let 14. století
byl reprezentován především teology ze tří, pro Husovy stoupence jasně
„německých“, univerzitních národů. Husův český národ a
tyto ostatní národy po roce 1402 rozeštval otevřený boj o Viklefa, v němž se
střetli „němečtí“ zastánci filozofického nominalismu a „čeští“
zastánci Viklefova realismu. Proto se později na tento reformní proud Hus
záměrně neodvolával a za své reformní předchůdce
označoval jen české univerzitní mistry, jako např. Vojtěcha Raňkova z Ježova, Mikuláše Bicepse nebo Štěpána z Kolína. Přesto
však měl Husův reformní okruh s touto dřívější reformní
skupinou mnoho společného.[16] |
| |
Univerzitní
reformní proud, jehož představiteli byli např. Jindřich Totting z Oyty, Konrád ze Soltau, Matouš z Krakova, Jan Marienwerder, Jindřich z Bitterfeldu či Mikuláš Magni z Jawora, byl
především v 80. letech naplněn nesmlouvavou kritikou života soudobé
církve, prodchnutou myšlenkami raného konciliarismu. Tato kritika však nesměřovala k požadavku chudé
církve, návratu k prvotní církvi či k veřejnému trestání hříchů. Místo změny
systému usilovala o nápravu a kvalitní vyučování nedostatečně
vzdělaných kněží. K jejich povznesení psali nejrůznější
příručky a návody, aby mohli obstojně plnit úlohu duchovních
pastýřů. Takto reformované kněžstvo pak mohlo být zdrojem
vnitřní reformy celé církve i křesťanské společnosti.[16] |
| |
V duchu nové
zbožnosti (devotio moderna)
začali mnozí reformně uvažující teologové, zejména Jindřich z
Bitterfeldu a Matouš z Krakova, prosazovat časté, či dokonce
každodenní přijímání svátosti
oltářní k duchovnímu prospěchu
zbožných laiků, připodobněných tímto způsobem duchovním a
posílených tak na vlastní cestě spasení. Otázka eucharistie se tak
začala stávat středobodem české reformace.[17] |
| |
Časté
přijímání se původně setkalo s nedůvěrou církevních
hodnostářů pražské arcidiecéze. Synoda z 19. října 1388 ustanovila, že žádný laik nesmí přijímat
častěji než jednou za měsíc.[18] Matěj z Janova byl na synodě o rok
později donucen v rámci odvolání svých nepravověrných tezí
prohlásit, že laici nemají být povzbuzováni k tomu, aby denně
přijímali svátost oltářní.[19] Synoda z 16. června 1391 však nakonec vyšla vstříc přání zbožných
laiků a dovolila, že vyzpovídaní kajícníci smějí přijímat
eucharistii, kdykoli budou chtít.[20] |
| |
Reforma
českých mistrů a Jan Hus[editovat | editovat zdroj] |
| |
Podrobnější
informace naleznete v článku Jan Hus. |
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
Od 90. let 14.
století sílil na univerzitě vliv českého národa, který byl z
dříve jednotného univerzitního těla stále více vyčleňován
štědrou mecenášskou podporou členů královského dvora i
pražského měšťanstva. Na počátku 15. století se starší
univerzitní reformní proud nově nastupující generačně semknuté
skupině mistrů českého univerzitního národa příliš
neotevřel a neměl vůli s ní hledat společnou
řeč. Mladí čeští reformisté, mezi nimiž zpočátku hráli
klíčovou roli profesoři teologické fakulty Štěpán
z Pálče a Stanislav ze Znojma, vystoupili se
staronovým programem kritiky zesvětštělého života kléru. Vedle
praktické kritiky však kladli velký důraz i na filozofické spekulace,
které stále častěji promítali do dalších otázek.[17] |
| |
Českým
reformistům se stala vzorem náboženského života prvotní církev.
Začali proto od prvních let 15. století usilovat o její napodobení. Aby
se tohoto cíle dosáhlo, musela být soudobá církev očištěna od
nehodných kněží. Původně toho chtěli dosáhnout zásahem
vrchní církevní moci, ale po vyostření vztahů s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házmburka začali
více spoléhat na světskou moc, reprezentovanou proreformně
naladěným dvorem Václava IV. V tom, jak nápravu církve a potažmo celé
křesťanské společnosti v praxi uskutečnit, byla Husova
skupina vědomě ovlivněna filozoficko-teologickými názory
anglického teologa Jana Viklefa.[16] Podle něj církvi mohou v navrácení k jejímu
původnímu pastýřskému poslání pomoci světští páni, kteří
by vyvlastnili církevní majetky a odřízli by ji od zásahů do
světských záležitostí. Těmito názory si Husova skupina získávala
oblibu i mezi aristokracií.[11] Jejich reforma tak byla úzce spojena se světskou
mocí.[17] |
| |
Viklefovy spisy a
jejich znalost začaly do pražského univerzitního prostředí pronikat
už v 70. letech 14. století. K jejich recepci a mnohostrannému domýšlení pro
praktický náboženský i politický život však došlo až v době Husovy
generace na počátku 15. století. Pro české mistry se tehdy Viklef stal
společně se svatým Augustinem nejuznávanější autoritou. Obdiv k Viklefovi byl
mezi nimi takový, že si odmítali připustit, že v teologické rovině
jeho názory mnohdy odporují učení obecné církve a že jejich aplikace by
mohla mít nedozírné následky. Projevilo se to například na případu
Viklefem hlásané remanence, s níž se nebyli ochotni plně ztotožnit ani Hus,
ani Páleč,
ani Stanislav ze Znojma. Na druhou stranu lavírovali, nedokázali zaujmout jasné
pravověrné stanovisko a zdráhali se připustit, že se Viklef mýlí.[16] |
| |
Na pražské
univerzitě se v prvních letech 15. století odehrávaly zápasy o Viklefovo
učení. V čele jeho zastánců stál mistr Jan Hus, který
přijal většinu Viklefových názorů. Hus by bez Viklefa
nedospěl ke své myšlenkové zralosti a Viklef by bez Husa nedosáhl svého
evropského významu. |
| |
Roku 1402 se stal Jan Hus správcem
pražské Betlémské kaple a jejím kazatelem. V jeho osobě se tak prolnuly dva
dosavadní směry raných snah o církevní reformu – teoretizující
univerzitní směr a k vnitřní zbožnosti podněcující kazatelský
proud, oslovující širší lidové vrstvy.[11] Díky Betlémské kapli, která pojala až tři tisíce
posluchačů, mohl Hus šířit reformní myšlenky mezi široké
vrstvy obyvatel. Reforma církve tak přestala být pouze tématem
uzavřených univerzitních disputací, ale získala široký společenský
ohlas.[21] |
| |
Jan Hus a jeho stoupenci se velice skepticky stavěli k
tehdy živé ideji konciliarismu, která usilovala o odstranění papežského schizmatu a o
nápravu církve shora, prostřednictvím sboru kardinálů a
teologů. V Husových očích byl totiž kardinálský sbor nositelem
stejné zkaženosti jako samo papežství, a nemohl tedy církev snadno
očistit.[16] |
| |
Otázkou
katechetizace nedovzdělaných farářů se Husova skupina
původně příliš nezabývala. Žili pražskou univerzitou,
univerzitními disputacemi,
nejrůznějšími názorovými střety a stav církve na venkově
jimi zůstal dlouho opomíjen.[17] Situace se změnila, až když byl Hus v
důsledku interdiktu nucen roku 1412 opustit Prahu a odejít na venkov.[22] Tehdy si uvědomil jaká propast zeje mezi
světem pražské univerzity a českým venkovem. Tehdy začal
intenzivně psát v českém jazyce, a to zejména pro venkovské faráře, kteří, jak
zjistil, často neovládali latinu natolik, aby mohli z latinských příruček
čerpat.[23] |
| |
Husitství[editovat | editovat zdroj] |
| |
Podrobnější informace naleznete v
článku Husitství. |
| |
|
| |
Husovo upálení v roce 1415 vedlo k zásadní
radikalizaci teologických představ, která z české reformace
učinila svébytný náboženský proud.[22] Hlavním představitelem reformačního úsilí na
pražské univerzitě se po Husově smrti stal mistr Jakoubek ze Stříbra. V té
době se zrodila nečekaná solidarita mezi husity a valdenskými.
Valdenští totiž byli podobně jako Hus pronásledováni kvůli tomu, že
se nepodřídili církevní autoritě. Jestliže mohl být v právu Hus,
pak mohli být v právu i valdenští. Jakoubek proto odmítl rozlišovat herezi od
ortodoxie podle vztahu k nejvyšším autoritám stávajícího
křesťanstva. Měřítkem pravdy i bludu mělo být
výlučně evangelium. Jakoubek se s valdenstvím seznámil nejspíše
prostřednictvím z Drážďan vypuzených německých mistrů, kteří v
roce 1411 našli
útočiště v Praze. Drážďanští mistři, z nichž
nejvýznamnější byli Petr Drážďanský, Fridrich Eppinge a Mikuláš z Drážďan, od
českého univerzitního národa získali ke svému působení dům U
Černé růže na Příkopě.[24] Zejména názory Mikuláše z Drážďan se nápadně
shodovaly s učením valdenských, ale také s názory Matěje z Janova. Mikuláš
proti sobě stavěl církev prvotní a církev soudobou, kritizoval
řeholní život, kněz podle něj měl být chudý, prostý,
pokorný a trpělivý jako Kristus. Špatného kněze nepovažoval za kněze a mše svatokupců považoval za
neplatné. Byl proti obrazům a jejich uctívání. Mikuláš popíral
existenci očistce (Jakoubek proti němu existenci očistce hájil),
modlitby za mrtvé i úctu ke svatým, odmítal přísahy, trest smrti i jakékoli
prolévání krve, a tvrdil, že každý laik, dokonce i žena, může a má
kázat.[25] |
| |
V září 1415 se utvořil svaz
husitské šlechty, který odmítl uznat kostnický verdikt nad Husem a
slavnostně proti koncilu protestoval. Jakoubek této příležitosti
pohotově využil k tomu, aby dal českému reformačnímu programu
celonárodní rozměr.[26] Počátkem roku 1417 univerzita poprvé vystoupila v roli rozhodčího ve
věcech víry. Vyslovila se v tom smyslu, že církevní tradice, které
přímo neodporují Bibli, mají být zachovány, včetně
očistce, modliteb za mrtvé a obrazů v kostelech. Dne 10.
března 1417 pak univerzitní mistři vyhlásili, že svátost
oltářní pod obojí je užitečná k spasení a že se jí má každý
přidržeti, neboť v ní je celost a plnost duchovního nasycení.
Zároveň však dodali, že podle jejich víry celý Kristus jest pod jednú i druhú způsobú. Na rozdíl od osobního názoru Jakoubkova tak univerzita
oficiálně netvrdila, že přijímání pod obojí je nutné ke spáse,
pouze je silně doporučila. Dne 6. září 1417 se pak univerzita
přiklonila k nauce, že církev je sborem všech předurčených,
tedy k nauce odsouzené spolu s Viklefem a Husem v Kostnici, která mohla
zpochybnit zažité uspořádání církve.[27] |
| |
Táborská obec[editovat | editovat zdroj] |
| |
Táboři se zcela rozešli s představou jednoty s
římskou církví. To se projevilo odporem vůči drahocenným
mešním rouchům, oltářním textiliím, liturgii, misálům, užívání
latiny a v nejkrajnější podobě tento odpor vyústil i v obrazoborectví. Táborští
kněží rezignovali i na apoštolskou
posloupnost.[28] |
| |
Utrakvistická
církev[editovat | editovat zdroj] |
| |
Podrobnější informace naleznete v
článku Utrakvismus. |
| |
|
| |
| Hlavní utrakvistický kostel Panny
Marie před Týnem v Praze |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
Jako utrakvistická
církev (též kališnická či česká v protikladu k římské, nebo
též církev podobojí)[29] bývá označován církevní útvar, který vzešel z
husitské revoluce a své postavení si zajišťoval kompromisními kompaktáty z roku 1436. Utrakvistická církev
představovala od doby husitských válek až do porážky stavovského povstání, kdy po
odchodu četných emigrantů splynula s římskokatolickou církví,
hlavní a nejpočetnější náboženské uskupení v Čechách a na
Moravě. Členové této církve byli běžně označováni
jako Češi nebo Čechové, zatímco římští
katolíci byli označováni jako Římané a členové jednoty bratrské jako bratří.[30] |
| |
Utrakvisté zůstávali na střední cestě mezi
římskou církví a Lutherovou reformací. Považovali se za správné katolíky
a nehodlali se rozejít s církevní tradicí. Zachovávali tradiční
strukturu mše (chápanou jako oběť) i liturgického roku.
Věřili v reálnou přítomnost Krista v eucharistii, uznávali
sedm svátostí, svátostné kněžstvo i apoštolskou posloupnost. Dokonce
uznávali papeže jako patriarchu západního křesťanstva, tedy i
české církve, od nějž díky apoštolské posloupnosti přechází
pravomoc právoplatně světit kněze. Jeho učitelskou
autoritu uznávali, pokud neodporovala Písmu. Jakékoli jurisdikční,
administrativní a mocenské nároky papežství však zavrhovali.[31] |
| |
Mezi základní
odlišnosti utrakvistické církve od církve římské se řadilo laické
přijímání pod obojí způsobou, dětské přijímaní svátosti
oltářní (rovněž pod obojí), český zpěv při mši a
svěcení památky Jana Husa, Jeronýma Pražského a dalších husitských mučedníků. Až do
počátku 16. století však přežívaly u části utrakvistů
také radikálnější názory, které kult svatých úplně odmítaly. Po
vystoupení Martina Luthera se pak mnozí utrakvisté přiklonili k jeho
učení.[32] Hlavní proud církve však zůstal věrný odkazu
české reformace 15. století, jak jej definovali teologové Jakoubek ze Stříbra, Jan Příbram a Jan Rokycana. Utrakvistická církev
tak odmítala autoritářství římské církve na jedné straně,
stejně jako radikalismus českých bratří a reformačních
církví na straně druhé. S luterány nemohli souhlasit především v
zásadách sola fide a sola scriptura, které pak vedly k
dalším praktickým rozdílům.[33] Utrakvisté tím zůstávali svébytným proudem
uprostřed dobového náboženského spektra, podobně jako později
vzniklá anglikánská církev. |
| |
Utrakvisté nezvrhli
ideu jednotné církve reprezentované římským biskupem. Papeže nadále
považovali za hlavu pozemské církve a byli ochotni se mu podřídit v
některých otázkách za předpokladu uznání kompaktát. Ty však papež
nikdy neschválil. Organizace správy utrakvistické církve odpovídala v
kontinuitě na předhusitské období správě neobsazené pražské
arcidiecéze.[28] Po
smrti Konráda z Vechty, který se jako právoplatný pražský arcibiskup přihlásil
v roce 1421 k
církvi podobojí, v roce 1431 utrakvistická církev neměla vlastního biskupa.
Dalším pražským arcibiskupem byl sice zvolen utrakvista Jan Rokycana († 1471), ale jeho volbu nikdy
neschválil papež a nezískal tak biskupské svěcení. V čele správy
utrakvistické církve stál administrátor
podobojí, jehož pomocným a poradním orgánem
byla dolní konzistoř, která sídlila na Starém Městě pražském v Karlově koleji a byla
činná v letech 1471–1621.
Pevný řád konzistoři dal administrátor Václav Koranda v roce 1478. Tvořilo ji pak osm
kněží a čtyři univerzitní mistři, kteří řídili
utrakvistickou církev v Čechách prostřednictvím děkanátů,
v jejich čele stáli děkani. Na Moravě se církev pomocí děkanátů
uspořádat nepodařilo.[34] Velice významnou úlohu v životě utrakvistické
církve nadále hrála pražská univerzita, kolébka české reformace. |
| |
S trváním na
církevní jednotě souviselo lpění utrakvistů na kněžském
svěcení v apoštolské posloupnosti. Jelikož utrakvisté neměli vlastní biskupy,
způsoboval tento požadavek zásadní problém při svěcení nových
kněží. Nejčastěji byla uspořádána nákladná výprava
svěcenců do Itálie, aby tam našli biskupa ochotného je i přes nesouhlas
papeže vysvětit na kněze. V několika případech se
vypravili i za biskupem arménské církve ve Lvově. Kromě toho několikrát získali v Itálii biskupa (Augustin Luciani, Filip de Villa Nova), který se
uvolil žít v Čechách, světit zde utrakvistické kněze, ale
jinak do chodu české církve nezasahovat.[28] Po obnovení pražského arcibiskupství se doufalo, že by
pražský arcibiskup mohl světit jak kněží pod jednou, tak kněží pod obojí. Nový arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice ještě
roku 1566 vysvětil
utrakvistické kandidáty na kněžství. Dalším svěcením ze strany
pražského ordináře zabránila neochota utrakvistů podřídit se
jeho jurisdikční a administrativní autoritě, která pramenila z
utrakvistického odporu k monarchistické církevní správě. Přesto
pražský arcibiskup pro potřeby utrakvistické konzistoře nadále
světil svaté oleje potřebné zejména při svátosti křtu.
Světitele pro své kněze však utrakvisté museli hledat opět
mimo Čechy.[33] |
| |
Jednota bratrská[editovat | editovat zdroj] |
| |
| Petr Chelčický v rozhovoru s
mistry pražské univerzity |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
Podrobnější informace naleznete v
článku Jednota bratrská. |
| |
|
| |
Kolem roku 1460 se ve východních Čechách začali
shromažďovat přívrženci myšlenek Petra
Chelčického, který prosazoval princip nenásilí a rovnosti všech
křesťanů i důsledný návrat k evangelické prostotě a
biblickým pravdám.[35] Podle Chelčického církev spojená s válčením a
světskou mocí vůbec, ať již na katolické, nebo utrakvistické a
táborské straně, není pravou církví. Pravá církev je totiž skrytá.[28] V těchto
obcích bratří a sester našli útočiště i pronásledované zbytky
valdenských.[35] První bratří vzali vážně biblický zákaz
přísahy, takže až do roku 1490 nesměli zastávat světské úřady. Koncem
15. století se pod vlivem Lukáše Pražského uvolnila i přísná pravidla zakazující
přijímání majetných a urozených zájemců a až do 30. let 16. století
jejich členství omezovala. Bratří preferovali označení starší namísto slova kněz, jež jim implikovalo
obětní chápání mše. Čeští bratři představovali
výlučnou komunitu. Svůj způsob života brali jako osobní volbu
a neupírali nárok na spásu těm, kdo žijí mimo Jednotu.[36] |
| |
Především v
první fázi své existence byla pronásledována královskými úřady i
utrakvistickou církví.[35] Nejznámějším zásahem proti jednotě bratrské
byl svatojakubský mandát vydaný roku 1508 králem Vladislavem II.
Jagellonským. Jednota bratrská byla legalizována
až Majestátem Rudolfa II. v roce 1609. Její příslušníky pak
těžce zasáhla pobělohorská rekatolizace, která znamenala odchod ze
země nebo vynucenou změnu víry. Organizační struktura jednoty
bratrské včetně biskupského úřadu pak přetrvávala pouze v
exilu v některých protestantských zemích, zejména v polském Lešně. Čeští a moravští
tajní nekatolíci vzdorující na počátku 18. století rekatolizačnímu
tlaku si pak už uchovávali jen mlhavé vzpomínky na svůj náboženský
původ. Chyběla jim pevná organizační struktura a náboženská
tradice, předávána zejména ústně, byť s podporou ukrývaných a
pašovaných knih, se především na venkově rozvíjela chaoticky.
Styčné body jejich konfesijní identity představoval důraz na
přijímání podobojí, odpor k uctívání světců, domácí
pobožnosti, duchovní četba a zpěv.[35] |
| |
Oproti jiným reformačním proudům byla Jednota
bratrská značně tolerantní, což vyvěralo z toho, že se sama
zrodila jako pronásledovaná skupinka odsuzovaná křesťanským
mainstreamem. Ani v průběhu 16. století neměla ambice stát se
vládnoucí konfesí. Bratrské vyznání víry zdůrazňovalo, že otázka
nalezení vlastní životní cesty a její realizace v konkrétním církevním
společenstvím je věcí výsostně individuální. Jednota bratrská
se nepovažovala za jedinou správnou církev, jen za její část, a
neupírala naději na spásu těm, kteří žili mimo ní.[37] |
| |
Nejvyšším správním
orgánem jednoty bratrské byla tzv. úzká rada, tvořená bratrskými biskupy a volenými spolustaršími. Ve
správě jednoty zastávala podobnou funkci jako dolní konsistoř u
utrakvistů nebo horní konsistoř u katolíků. Počet
bratrských biskupů se postupně ustálil na čtyři.
Biskupové vykonávali ordinace bratrských duchovních všech stupňů.[38] Svou víru po
vzoru augsburského vyznání víry formulovali ve vlastní bratrské
konfesi, kterou roku 1535 předložili páni z
řad jednoty bratrské králi Ferdinandovi
I. K jejímu latinskému vydání z roku 1538 napsal
předmluvu Martin Luther a toto vyznání se dočkalo mnoha dalších vydání a
překladů. |
| |
Luterství[editovat | editovat zdroj] |
| |
Utrakvismus byl v českých zemích po dlouhá desetiletí hlavním
reformovaným proudem. Na vedoucí pozici jej v 16. století vystřídalo až
ze Saska pramenící luteránství, které se za saskými hranicemi šířilo nejdříve v německojazyčných oblastech -
kam reformace dosud nepronikla nebo se neprosadila (například
utrakvistická). K této skutečnosti významně přispělo v
roce 1515 zakoupení děčínského panství saskými luterány pány ze Salhausenu (například
panství Česká Kamenice, panství Horní Libchava).[39][40] V severních Čechách to byl dále luterský
aristokrat Bohuslav Hasištejnský z Lobkowicz, který měl kontakty na založenou školu ve Wittenbergu,
potom jáchymovský farář a absolvent univerzity ve Wittenbergu Johannes Mathesius a rodina
Šliků, která držela panství Jáchymov. Farnosti v děkanátech Loket, Kadaň, Teplá i Cheb se staly baštami luteránství v Čechách.[41] |
| |
Jako první moravské
královské město přijala luterství Jihlava (r. 1522 příchod Lutherova přítele Paula Sperata), která i po odchodu
Sperata zůstala jedním z nejdůležitějších center luteránů
na Moravě.[42] Záhy po Jihlavě přijali luterství velká
moravská města jako Brno, Znojmo a Olomouc. U převážujícího německého obyvatelstva nastala
taková vlna protestantismu, že byly katolíkům zabrány skoro všechny
kostely (například ve Znojmě šlo o gotický farní kostel sv. Mikuláše).[43] Luteráni byli
oproti ostatním reformovaným církvím velmi aktivní v kulturní oblasti
(specifická výzdoba a zařízení jejich kostelů a písemná kultura).[39] |
| |
Lutherův
výstup a roku 1521 předvolání před císaře, kde odmítl své
výroky odvolat, byly záhy dávány do souvislostí s případem Jana Husa. Poprvé v souvislosti
s Martinem Lutherem padlo Husovo jméno během Lutherovy slavné lipské
disputace s jeho odpůrcem Johannesem
Eckem v roce 1519. Ingolstadtský doktor Johannes Eck tehdy z Luthera vymámil ve spojení s
odsouzením Jana Husa ze strany kostnického
koncilu závažnou větu: „Také koncily se mohou mýlit.“ Luther
tak poprvé veřejně vystoupil i proti autoritě a neomylnosti
církevních koncilů.[44]. Wormským ediktem byla na Luthera, jeho spisy a
příznivce uvalena klatba, z níž ho na poslední chvíli zachránil Fridrich Moudrý. Luther pak
působil v utajení pod ochranou na jeho sídle ve Wartburgu. |
| |
Luther stejně
jako Hus požadoval, aby byly jeho názory vyvráceny důkazy z Bible. Oba odmítli příkaz
slepé poslušnosti církevním autoritám. Luther ovšem při veřejném
slyšení na říšském sněmu ve Wormsu roku 1521 působil mnohem sebevědoměji než Hus na
kostnickém koncilu roku 1415. Na rozdíl od Husa, který se před koncilem jen bránil,
Luther i útočil.[44] |
| |
Obnovená jednota
bratrská - doba pobělohorská[editovat | editovat zdroj] |
| |
Podrobnější informace naleznete
v článku Moravská církev. |
| |
|
| |
|
| |
Pohled na Archiv
moravských bratří v Herrnhutu |
| |
Budova Moravian College, teologického
semináře založeného moravany roku 1742 v pensylvánské bratrské misijní osadě Bethlehem |
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
Vzpomínka na
bratrské dědictví se zachovala i na severní Moravě, zejména v oblasti Kravařska, v okolí Fulneku nebo Suchdola nad Odrou. Nositelé bratrské tradice v této oblasti hovořili
převážně německy. Už v době předbělohorské zde
působily německé bratrské sbory (ve fulneckém sboru působil v
letech 1616–18 Komenský, který věnoval severomoravským sborům ve
Fulneku, Kerhaticích, Jestřábí, Kletné, Kujavech, Stachovicích, Hladkých Životicích a Suchodolu německy tištěný bratrský katechismus vytištěný
v Amsterodamu v
roce 1661).[35][45] Na začátku 18. století zasáhl i severní Moravu
německý pietismus, protestantské hnutí usilující o zniternění
křesťanské zbožnosti. |
| |
V době
panování císaře a českého krále Karla VI. došlo k zesílení rekatolizačního tlaku. Ženklavský rodák Christian David požádal roku 1721 mladého saského šlechtice Nikolause Ludwiga Zinzendorfa o
pomoc pro moravské evangelíky, kteří se kvůli represím rozhodli pro odchod do
exilu. Hned následujícího roku založili první exulanti z Moravy na jeho panství v Horní Lužici osadu, kterou
pojmenovali Herrnhut (česky Ochranov). Náboženství bylo ústředním bodem budované herrnhutské
identity. Nově vzniklá obec byla ale nábožensky velmi různorodá.
Kromě vnitřních sporů zažívala i stoupající nedůvěru
a nepřátelství ze strany saské luteránské církve, která nově
příchozí považovala za sektáře. Za těchto podmínek se komunita
rozhodla přihlásit se k tradici Jednoty
bratrské, ačkoli se k této církvi
původně hlásila jen malá část uprchlíků (zejména ze
Suchdola nad Odrou). Veřejné přihlášení k dědictví Jednoty
bratrské dalo herrnutské obci nový směr a zejména ji propůjčilo
legitimitu a punc starobylosti. S luterány už nemuseli jednat z pozice nové
sekty, nýbrž prastaré, kdysi uznávané církve. Díky tomu si exulanti mohli
udržet nezávislost na luteránské církvi. Už od počátku lpěli na
specifických věroučných prvcích, které je od luteránů
značně odlišovaly, např. odmítali kostelní výzdobu,
kněžské ornáty, užívání hostií. Hrabě Zinzendorf navázal kontakty
s Danielem Arnoštem Jablonským, Komenského vnukem, jenž byl jedním ze dvou dosud žijících
biskupů staré jednoty bratrské, působících v polském exilu. Ten pak
vysvětil prvního ochranovského biskupa Davida
Nitschmanna a poté i samotného Zinzendorfa.[46] Tím byla
herrnhutskému společenství předána biskupská posloupnost staré
jednoty. Obnovená jednota bratrská proslula svými zámořskými misiemi a dnes je známa
jako Moravská církev. |
| |
|
| |
Hudba[editovat | editovat zdroj] |
| |
Jedním z
důsledků české reformace, respektive jejího projevu v
husitském hnutí, bylo zchudnutí církve v Čechách a na Moravě.
Církev celkově, jak přežívající římská (pod jednou), tak
nově kompaktáty definovaná
česká (podobojí),
přišla v důsledku husitských válek o velkou část svého majetkového zázemí a po dlouhá
staletí bojovala s nedostatkem kněží. Církev neměla prostředky
na vydržování kostelních zaměstnanců, mezi které patřili i
profesionální zpěváci z řad kléru. V českém prostředí se
tak objevil fenomén literátských bratrstev. Literátská bratrstva vznikala ve druhé polovině 15.
století jako při městských kostelech působící laické
pěvecké sbory. Bratrstva byla organizována podle vzoru
řemeslnických cechů a zpravidla se zavazovala ke zpěvu ranních mší o nedělích a
svátcích a ke zpěvu rorátů po celý advent.[47] Významným hudebním interpretem v předhusitském i
předbělohorském Česku však byly školy, resp. jejich žáci.
Školy měly vůči místnímu kostelu množství zpěvních
povinností.[48] |
| |
Většina
literátských bratrstev byla utrakvistická, vzniklo však i několik
katolických bratrstev (např. v Českých Budějovicích nebo
Plzni), vícero luteránských a z počátku 17. století je doloženo i
literátské bratrstvo jednoty bratrské v Lipníku nad
Bečvou.[49] Literátská bratrstva přežila zákaz nekatolických
církví za vlády Ferdinanda II., nadále působila v rámci římskokatolické církve a
zanikla až rozhodnutím Josefa II. roku 1784. |
| |
Zatímco
většina literátských bratrstev byla nositeli české
renesanční polyfonie,
českobratrské sbory provozovaly pouze jednohlasé skladby, neboť
jednota bratrská vícehlas, pro jeho přílišnou okázalost a
nesrozumitelnost textu, odmítala.[49] Jsou však doloženy případy, že i v bratrských
sborech byl polyfonní zpěv přes odpor starších trpěn.[48] |
| |
Utrakvisté
rozvíjeli již v 15. století český zpěv, byť latinu zcela
neopustili. V 16. století vznikaly nákladné graduály, tedy společné velkoformátové rukopisné zpěvníky
literátských kůrů, obsahující antifony a další propria pro jednotlivé neděle a svátky církevního roku.
Čeští bratři a luteráni nahradili liturgické antifony písněmi,
často vlastními, které nově složili. Specifickým výplodem
české reformace, zejména utrakvistického prostředí, jsou tzv.
„staročeské“ roráty, bohatá sbírka adventních mešních zpěvů.[50] |
| |
Jediným dochovaným
rozsáhlejším pramenem liturgického zpěvu v češtině je Jistebnický kancionál, který
vznikl nejpozději kolem roku 1430. Kromě písní obsahuje česky
psané chorály ke mši i bohoslužbu hodinek a několik vícehlasých
zpěvů. Je pravděpodobné, že rukopis vznikl pro potřeby
školy v místě, kde liturgické novoty nebudily odpor a kde stále fungoval
institucionalizovaný liturgický provoz. Zdá se ale, že kancionál přes
svůj lidový jazyk nebyl určen k obecnímu lidovému zpěvu.
Graduály z rané éry literátských bratrstev kolem roku 1500 jsou latinské,
přesto však český repertoár Jistebnického kancionálu neupadl v
zapomnění, jak dokazuje zápis jeho části do Kolínského kancionálu
kolem roku 1517. Hlavní vlna překládání liturgických zpěvů do
češtiny nastala po roce 1540 pro potřeby utrakvistických
literátských bratrstev. Utrakvistické zpěvníky druhé poloviny 16.
století jsou už většinou české, ačkoli si latina stále
zachovávala své místo v určitých hudebních žánrech a latinská tvorba
byla také značně podporována tam, kde se do bohoslužebného
zpěvu zapojovala místní latinská škola.[48] |
| |
Jednota bratrská užívala během svých shromáždění i
ve své písňové tvorbě výhradně mateřský jazyk, tj.
češtinu nebo němčinu (zejm. na severní Moravě).[48] |
| |
|
| |
Liturgická praxe[editovat | editovat zdroj] |
| |
| Andělská pieta s eucharistickým Kristem Bolestným,
obraz zhotovený kolem roku 1470 pro hlavní utrakvistický kostel Matky Boží před Týnem v
Praze. Kristus jednou rukou vyjímá z rány v boku hostii a druhou drží kalich
se svou krví; sám se tak podává věřícímu ve svátosti oltářní
pod obojí způsobou. |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
|
| |
Bohoslužba v
době české reformace (15. století) předjímala mnoho
prvků, které později figurovaly v reformaci 16. století,
přesto zde byly odlišnosti. České reformní hnutí začalo
požadavkem častého přijímání svátosti oltářní, to byl sice
i Lutherův nebo Kalvínův ideál, ale u
luteránů, kalvinistů a anglikánů se časté přijímání jako součást
běžné církevní praxe více prosazovalo až v 19. a 20. století.
Přijímání podobojí, symbol české reformace, bylo v reformačních
církvích 16. století zavedeno velmi rychle a národní jazyk si své místo v
reformačních liturgiích našel dokonce snáze než v Čechách. Naopak
přijímání dětí, které utrakvismus viděl v jasném teologickém
souladu s učením o křtu i s častým přijímáním podobojí, v
církvích vzešlých ze světové reformace nezískalo podporu.[51] |
| |
Možná největší
rozdíl, který lze spatřovat mezi českou a německou reformací,
je klid, s jakým ke změnám liturgického života v českém
prostředí došlo. Ačkoli utrakvismus zásadně měnil
bohoslužebnou praxi, udržel si loajalitu naprosté většiny obyvatelstva.
Změna liturgie byla
a je citlivá v každé době, proto je jedinečné a nanejvýš
pozoruhodné, že zavedení častého přijímání, laického kalicha,
dětského přijímání i národního jazyka do bohoslužeb bylo možné v
Čechách uskutečnit s podporou velké většiny obyvatel, a to i
dokonce za cenu křížových výprav a obrovského vnějšího tlaku na návrat ke starým
tradicím.[51] |
| |
Utrakvistická
bohoslužba zachovávala strukturu katolické mše, ale po vzoru husitském a
posléze pod tlakem luteránů postupně počešťovala
některé části ordinária.[52] Mši v českém jazyce propagoval už Jeroným Pražský, který sám do
češtiny přeložil přinejmenším její nejposvátnější
část, slova proměnění, což mu bylo při procesu v Kostnici
silně vyčítáno. Pražská synoda 28. září 1418 nařídila zpívat
epištolu a evangelium při mši v lidovém jazyce, zbytek mše však
doporučovala sloužit latinsky, aby se předcházelo pohoršení. Jistebnický kancionál z
dvacátých let 15. století jako v evropském měřítku zcela ojedinělý
pramen však jasně svědčí o tom, že existoval a nejspíše byl
tedy také na některých místech užíván překlad celé katolické
liturgie do češtiny. Čechy se tím staly první zemí v západním
křesťanstvu, která prolomila výhradní postavení latiny v liturgii,
a předjímala tak pozdější liturgické reformy.[53] |
| |
|
| |
Úcta ke svatým[editovat | editovat zdroj] |
| |
Jelikož česká
reformace nebyla vnitřně sjednoceným hnutím, měly různé
její proudy ke světcům různý vztah. Tento vztah se navíc během let
proměňoval také v rámci jediné skupiny. Některé radikální
husitské proudy odmítaly úctu ke světcům úplně,
umírněnější proudy ji ale nezamítaly. Důležité postavení si i
po husitských bouřích udržel zejména svatý
Václav, hlavní český zemský patron.
Roku 1436 zpečetil svatováclavský chorál vyhlášení kompaktát. Kutnohorská mírová smlouva z
roku 1485 měla
vejít v platnost na svátek svatého Václava. Pro radní síň Staroměstské radnice byla
zhotovena nová socha svatého knížete. Svatý Václav zůstal předním
patronem pražské utrakvistické univerzity, na jejíž pečeti se nadále
objevoval. V utrakvistických liturgických knihách se svátek svatého Václava
vždy připomínal, svátky jiných světců však byly často
opomíjeny, z českých patronů byla nejčastěji
opomíjena svatá Ludmila. O zemské patrony se utrakvisté přeli s katolíky,
přičemž se jejich spory točily kolem otázky, zda byli
čeští světci utrakvisté, zda přijímali pod obojí.[54] Pod vlivem
světové reformace v průběhu druhé poloviny 16. století
ztráceli čeští patroni stále více svůj náboženský význam a stávali
se pouhými postavami národní historie. Je zajímavé, že úpadek kultu svatých lze zaznamenat
též u českých katolíků. Jen kult svatého Václava si dokázal
pevněji udržet příznivce, a to dokonce i mezi lutersky smýšlejícími
utrakvisty.[55] |
| |
Zatímco postupem
času slábl kult tradičních zemských patronů, stále větší
úctě se těšili kostničtí mučedníci Jan Hus a Jeroným Pražský. Kult Jana Husa se v
utrakvistickém prostředí začal vyvíjet už záhy po jeho upálení.
Ještě na konci 15. století Hus spíše jen doplňoval pantheon
starších českých světců, postupně se však jeho kult stále
více prosazoval, až se stal pro utrakvisty nejvýznamnějším českým
světcem. V úctě ke světcům se utrakvistická církev
příliš nelišila od římské. Obě církve liturgicky slavily
svátky všech českých světců, utrakvisté však k nim na rozdíl
od katolíků počítali také svatého Jana Husa.[55] |
| |
Česká
reformace přinesla v Čechách 15. století citelný úpadek mariánského kultu. Radikálové
táborského ražení odmítali i modlitbu Zdrávas
Maria, neslavili mariánské svátky a stejně
jako valdenští tvrdili,
že Maria měla vedle Ježíše i další děti. Třebaže konzervativní
kališníci mariánskou úctu neodmítali, neměla v žádném případě
zastiňovat úctu k Ježíši Kristu. Až v jagellonské době se kult
Panny Marie začal opět vzmáhat, a to zejména v řadách
římské církve v rámci sebevymezování vůči reformačním
proudům. I tak však mariánská tematika nebyla v náboženských obrazech v
Čechách zastoupena ani zdaleka tolik jako například v
renesanční Itálii.[56] |
| |
|
| |
Odkazy[editovat | editovat zdroj] |
| |
Poznámky[editovat | editovat zdroj] |
| |
1. ↑ Tento
pojem zavedl v 80. letech 20. století Amedeo
Molnár. |
|
|
