Protestantismus neboli též protestantství je jeden z hlavních směrů křesťanství, vycházející z náboženských reformních hnutí západní Evropy pozdního středověku a raného novověku, především z reformace, zahájené vystoupením Martina Luthera proti prodeji odpustků roku 1517. Označení protestanti bylo původně politické a vztahovalo se na luteránská knížata a města, která na říšském sněmu ve Špýru roku 1529 protestovala proti zákazu reformace ve Svaté říši římské. Počínaje vestfálským mírem r. 1648[1] se označení rozšířilo na všechny křesťany vyznávající reformační a podobné nauky. Jiné označení pro protestanty je evangelíci, což odkazuje k jejich důrazu na bibli, evangelium.

Země s protestantskou většinou v roce 2010.

vencelik

Země dle procenta protestantů.

przemyslides

Českobratrská církev evangelická – největší česká protestantská církev. Vznikla v roce 1918 sloučením luteránské (augsburské) a kalvínské (reformované, helvétské) církve. Má vlastní fakultu na Univerzitě Karlově – Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy.

piastowie

Protestantismus vznikl během světové reformace 16. století, krize západní církve se však projevovala již na konci středověku řadou reformních hnutí, pro které se někdy užívá termín první reformace,^[2] do níž se zahrnuje i české husitství, respektive česká reformace. Z první reformace dodnes bez přerušení přetrvává hnutí valdenských a českých bratří (zejm. Jednota bratrská). Půdu reformaci připravovali i mystici typu Mistra Eckharta a humanisté jako Erasmus Rotterdamský, na jejichž náboženské a intelektuální podněty mohli reformátoři navázat.

jagielonowie

Počátek vlastní reformace se klade na 31. října 1517, kdy Martin Luther předložil svých 95 tezí, kritiku zlořádů tehdejší církve, především zneužívání odpustků. Lutherem založené hnutí se rychle šířilo zprvu po Německu a poté po celé západní a střední Evropě. Vedle kritiky stávajícího zneužívání náboženské moci nabízelo i pozitivní náboženský obsah, zejména bohoslužbu v lidovém jazyce namísto dosavadní latiny, prostotu a soustředění na jádro křesťanského poselství, jak mu reformátoři rozuměli. Pro úspěch reformace měla velký význam i podpora řady světských vládců, z nichž někteří – jako například anglický král Jindřich VIII. Tudor – vedle očisty církve vítali i možnost zabavovat církevní majetek a osvobodit se od vlivu papežství. Protest reformovaných knížat a měst na říšském sněmu ve Špýru roku 1529 také dal novému hnutí jméno.

luxemburgowie

Protestantismus sice nese inovativní myšlenky v oblasti teologie, organizace církve, procesu bohoslužeb a křesťanských tradic, ale v praxi byly reformy většinou prováděny velmi pozvolna. I katolická církev provádí vlastní reformy, jimiž odpovídá na kritiku reformátorů, takže se změny v konečném důsledku týkají všech lidí, nejen protestantů. Reformátoři se eventuálně setkali s problémem: počáteční nadšení lidí se vytratilo, přijímali inovace především chladně a někdy s nimi i nesouhlasili. Vyvstala tak nutnost plynulé změny, přechod k tomu, co považovali evangelisté za ideální nakonec trval skoro 100 let.

moravia

Reformace se ovšem neprosadila v celé západní Evropě. Za papežství se postavil vlivný rod Habsburků a další panovníci jižní a východní Evropy a sama římská církev prošla reformou v takzvané protireformaci. Třicetiletá válka a další konflikty 16. a 17. století přinesly jisté územní posuny, například české země se po potlačení stavovského povstání rekatolizovaly, ovšem západní a střední Evropa zůstala rozdělena na země římskokatolické (většinou románská a západoslovanská území) a protestantské (většinou germánská území) a nábožensky rozdělena zůstala i samotná Svatá říše římská.

wanclik

Na rozdíl od centralizovaného římského katolicismu byly reformované církve od počátku regionálně i věroučně roztříštěné. Luteránství, navazující přímo na Luthera, se prosadilo především v severním Německu a Skandinávii. Radikálnější kalvinismus, založený na syntéze učení Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho, se prosadil zejména na části frankofonního území, anglosaského světa a Nizozemí. Anglikánství vychází z reformačního působení Jindřicha VIII. a jím dosazeného arcibiskupa Thomase Cranmera na Britských ostrovech a je podnes státní církví Anglie.^[3] Vedle těchto hlavních směrů vznikly v oblasti reformace již v 16. století další skupiny, například novokřtěnci, na něž navazují dnešní baptisté,^[4] odmítající křest dětí, anebo předchůdci dnešních unitářů, popírající nauku o boží Trojici.^[5] Novokřtěnci vytvářeli vlastní uzavřené demokratické komunity, pojila se s nimi víra v konec světa, cokoliv světského bylo označeno za špatné. Nejprve byli církví tolerováni, poté ale byli prohlášeni za kacíře a začalo jejich brutální stíhání.

malec-osiek

Zejména v anglosaských zemích se z protestantských církví v následujících stoletích dále vydělovaly nové směry, sekty, církve a hnutí, u jejichž kořenů často stál puritanismus a probuzenecké hnutí. Sem patří například metodismus,^[6] letniční hnutí (pentekostalismus) či evangelikalismus (protestantský fundamentalismus).^[7] Vznikly ovšem i směry na hranici tradičního křesťanství, které nejsou obvykle ostatními církvemi považovány za křesťanské, například mormonismus a Svědkové Jehovovi.^[8] Vznikaly i menší, okrajové náboženské skupiny. Do doby vzestupu protestantství zapadá počátek tzv. nadkonfesního křesťanství, přesvědčení, že nemají existovat žádné církevní instituce. Usiluje o globální církev bez jakékoliv vnější organizace. Přívrženci těchto myšlenek často neuznávají světskou moc, jsou v nich často obsaženy anarchistické prvky. Podobně jako jiné protestantské odnože, i zde je důraz na individuální spiritualismus, víra je soukromou záležitostí každého člověka. Mezi zastánce nadkonfesního křesťanství patřil například lékař Paracelsus, či teologové Valentin Weigel a Jakob Böhme. Toto učení se ale na rozdíl od jiných protestantských odnoží příliš nešířilo, mezi jednotlivými zastánci panovaly kolosální rozdíly a nakonec zaniklo na úkor jiných sekt.

vrchovist

Původem anglosaské církve[editovat | editovat zdroj]

waza

Jde o církve původem vzniklé jako puritánské disidentské hnutí v anglikánské, (v USA zvané episkopální) církvi.

vencelikove

Církev bratrská – reformovaná církev, vzniklá v 19. stol. spojením domácího probuzeneckého hnutí a misijní činnosti zahraničních misionářů.

rakoczy

Baptisté (Společenství baptistických sborů a Bratrská jednota baptistů) – navazují na novokřtěnce; vznikli v roce 1611, v českých zemích koncem 19. století.

krolestwo-lechii

Evangelická církev metodistická – vznikla v roce 1739, v Československu po 1. světové válce.

vchrovist

Armáda spásy – vznikla z metodistické církve v roce 1865, v Československu po 1. světové válce.

zirownice

Církev adventistů sedmého dne – vznikla v roce 1863, ale její počátky se datují k roku 1830; v českých zemích koncem 19. století (první literatura vydaná česky roku 1893, první sbor v roce 1902).

trest

Křesťanské sbory (plymouthští bratří) – vznikly v roce 1831, na území ČR od roku 1909.

smiszek

Apoštolská církev – letniční hnutí, ve světě i v Československu od počátku 20. století.

plus

Křesťanské společenství – charismatické hnutí, které se oddělilo roku 1990 od českobratrské evangelické církve příklonem k některým letničním myšlenkám.

hradek

Křesťanská církev Cesta života je malá, státem neregistrovaná, charizmatická církev, působící v Jižních Čechách; vznikla odštěpením od Církve bratrské

libeniczti

Ostatní církve hlavního proudu křesťanství[editovat | editovat zdroj]

leibniz

Církev československá husitská – považuje se za dědičku (první) České reformace. Vznikla v roce 1920 odtržením od římskokatolické církve. Má vlastní fakultu na Univerzitě Karlově.

nobility

Náboženské společnosti s reformačními kořeny, které však nejsou obecně řazeny mezi křesťanské církve[editovat | editovat zdroj]

wanc-

I když tyto náboženské společnosti svou víru od křesťanství a reformace odvozují, nauky těchto náboženských společností se podstatně liší od některých bodů Apoštolského vyznání víry, které je tradičními církvemi uznáváno jako základní definice křesťanské víry. Členové těchto náboženských společností proto nejsou tradičními církvemi počítáni mezi křesťany, byť se za ně sami považují.^[9]

historia

Novoapoštolská církev. Vznikla v Německu v roce 1863.

wanda

Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormoni). Vznikla v roce 1830.

monnaies

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi

czeska szlachta

Náboženská společnost českých unitářů

venclik z chrovist

Náboženská společnost přátel (Kvakeři)

hussites

Představitelé českého státu protestantského vyznání[editovat | editovat zdroj]

bila hora

Fridrich Falcký (1619-1620)

bakalarzska

Tomáš Garrigue Masaryk (1918-1935)

jihoczeska

protestantisme

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

reforme

Reference[editovat | editovat zdroj]

christophori

1. ↑ iEncyklopedie.cz, heslo protestantismus [online]. Karmelitánské nakladatelství [cit. 2010-04-04]. Dostupné online.

christophori

2. ↑ VOJTÍŠEK, Zdeněk. Encyklopedie náboženských směrů v České republice: Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-798-1. [Dále jen Vojtíšek 2004], s. 56

infos

3. ↑ Vojtíšek 2004, s. 57–58

clausel

4. ↑ Vojtíšek 2004, s. 58–59

rakoczy-2

5. ↑ Vojtíšek 2004, s. 59

saint germain

6. ↑ Vojtíšek 2004, s. 58–61

rakoczy 1

7. ↑ Vojtíšek 2004, s. 62

rakoczy3

8. ↑ Vojtíšek 2004, s. 64–65